Tvá růžová byla vždy do fialové, načechraná jak puding
na zahradní slavnosti hnízdících pelikánů,
lehká a něžná na dotyk a tys ji nosila jako brnění
před ostrými drápky nanicovatých párátek,
jež pravidelně vybočí z řady,
aby si u tebe udělala vroubek, nebo rovnou ustlala,
když na to přijde.
Tráva je beztak nejlepší pokosená, ale
tolik králíků doma nechováme,
kdo to má potom jíst
plnými hrstmi,
tak jako milujeme.
Západ slunce roztančil tvou mysl barvami,
únor, a já nedíval se sám,
čím se to spouští, co všechno jsme opustili
a ztratili tento den.
Slunce zapadá a vychází Měsíc
a tvá růžová hřeje a sálá, něžně věje
jak fialová, moje domovina.
Dobrou noc.